Jak probíhala "pomoc" psychiatrů ve chvíli, kdy byla moje hlava poněkud zmatená, byste si nepředstavovali ani v těch nejčernějších snech. Po několika týdnech "léčby" se ze mě stala troska. Neměla jsem sílu žít, přestala jsem mluvit a nedokázala jsem myslet na nic jiného než: "Za co? A proč právě já?"
O tom, co se děje za zdmi některých našich psychiatrií se moc nemluví. Spíš se o tom mlčí. Já ale mlčet nechci. Když už jsem si musela projít tím, čím jsem si prošla, ať si může každý přečíst, čemu se u nás v Čechách v jednadvacátém století říká léčba.