Ukázka z knihy

 

PROPOUŠTĚCÍ ZPRÁVA

 

Po necelém roce jsem pomalu, ale jistě začala znovu pracovat na bráchově e-shopu. Pár dnů jsem seděla u počítače od rána do večera a snažila se dohnat ztracený čas. Snažila jsem se dělat něco užitečného pro jeho firmičku. Pomáhalo mi to konečně přestat myslet na to, co bylo. Moje sny byly šťavnaté stále, a i myšlenky se během dne vracely k otázkám jako: "Za co?", ale bylo to tisíckrát lepší než nečinně sedět a vrtat se v tom stále dokola.

Tou dobou už jsem si občas dopřála pivko a znovu začala kouřit trávu.

Jednoho hezkého dne jsem se začala zajímat o to, co se se mnou ve skutečnosti dělo. Napadlo mě, podívat se, co mám vlastně napsáno v propouštěcí zprávě. Stačilo zajít do obýváku. Byla v baru. Psalo se tam, že mám paranoidní psychózu s příznaky schizofrenie. S příznaky? Proč mi Straková nabulíkovala, že jsem schizofrenik?

Nevím no. Na tom, že jsem věřila tomu, že se celý svět po přečtení Čtyř dohod uzdraví, nebylo paranoidního zhola nic. Pravda, že jsem neměla uvěřit Maňákovi, že jsem od malička sledovaná. Podle toho, co jsem slyšela o lidech, kteří měli flashback z tripa, jsem byla přesvědčená, že u mě to bylo něco podobného. Do doby, než jsem se ocitla přikurtovaná. Pak už to frčelo a moje hlava se rozjela na plné obrátky.

Začala jsem si hledat na internetu, jak se flashback čili toxická psychóza projevuje a jak by se mělo postupovat, pokud takový člověk na psychiatrii přijde. Čtyři z pěti psychiatrů psali, že když se jim dostane do rukou pacient poblázněný drogami, mají ho nechat dva až tři dny vyblbnout, neprat mu do hlavy nic dalšího a pak se uvidí, jde-li pouze o toxickou psychózu nebo něco závažnějšího. Je-li to toxická, mohou ho za tři až čtyři dny v pohodě pustit, protože stejně tak rychle jako psychóza přišla, tak i odejde. Takhle to ovšem u nás zpravidla nefunguje.

Svině. Zasraný svině. Nevěděla jsem, zda mám křičet nebo brečet. Doufala jsem, že to, jak se mnou zacházeli, přece nemůže být běžný postup. Bohužel je mnohem častější, než většina z vás vůbec tuší. Spousta schizofreniků, které znám, si kurtováním prošla.

Dva dny mi jelo v hlavě pouze to, jak je možné, že za to, že jsem nechtěla zdlábnout léky, které jsem podle všeho neměla ani dostat, následovala injekce a později přivázání. Rozhodla jsem se, že takhle to nemůžu nechat. Přece to nemohou dělat lidem znovu a znovu. Můj pracovní zápal pro prodávání instalatérských věciček vzal za své. Měla jsem důležitější aktivitu. Že jsem husa radši nemakala...